ppGallery

ppIL-62

ppFoto

Centrum

Měl to být pád malého letadla
Ten den měl Čoudek zrovna převozovou službu a krátce před devátou hodinou se s kolegou Matlákem (jeho přezdívka) vraceli z Bulovky, kam předtím převáželi nemocného pacienta. Cestou se zastavili v oblíbené jídelně na Palmovce. Právě když dojídali porci guláše, dostali vysílačkou příkaz okamžitě vyrazit do Suchdola kvůli pádu letadla. Podle prvních zpráv se mělo jednat jen o malý letoun. „Okamžitě jsme vyrazili, ale už na »Kulaťáku« v Dejvicích jsme tušili, že půjde o něco vážnějšího. Stejným směrem totiž uháněly další hasičské, policejní a sanitní vozy,“ vzpomíná na neobvyklé ráno roku 1975 Čoudek. Na místě neštěstí panoval pořádný zmatek. Všude kolem pobíhali lidé, záchranáři a na zemi byli doslova rozházeni mrtví a ranění. „Když jsme vystoupili ze sanitky, měl jsem najednou pocit, jako bych stejnou situaci již někdy zažil. Často se mi ten zážitek v průběhu let znovu vracel,“ popisuje první pocity záchranář. Nikdo tam záchrannou akci ještě nekoordinoval, tak se oba parťáci snažili dostat k raněným, kteří byli nejblíže.

Vzpomínám si, že už tam nebyl žádný oheň, ale kusy letadla byly rozmetány daleko po okolí. Dodnes mám v paměti, jak kousek od nás u nějaké zahrádky napolo seděla a napolo stála žena, nejspíš letuška, která byla bílá jako sníh. Také se mě kolega, trochu cynický vtipálek, náhle zeptal, jestli jsem už někdy viděl růst z trávy trojky prsa. Podíval jsem se směrem, kam ukazoval a v trávě skutečně ležela utržená ženská prsa. Byla to hrůza!“ skládá si mozaiku vzpomínek čerstvý důchodce Čoudek.

Zraněný: Pusťte mě, musím na fotbal!
Na muže a ženu, které na místě nehody ošetřili a převezli do nemocnice, nikdy nezapomene. „Popadli jsme kufr s první pomocí a obvazy a hledali lidi, kterým jsme mohli pomoci. Bohužel jsme nacházeli i mrtvá těla. Postupně jsme se dostali k muži, který seděl připoutaný k sedadlu a kousek od něho ležela na zemi chroptící žena v bezvědomí. Obou jsme se ujali. Muž byl při vědomí, ale jak zřejmě po dopadu rotoval i se sedadlem po zemi, z nártů a ze hřbetů zápěstí mu trčely zlomené kosti,“ popisuje průběh událostí Čoudek. Zraněný muž byl v šoku a bolest necítil. Když ho i se sedadlem nakládali do sanitky, zeptal se náhle, kam ho chtějí vézt. „Řekli jsme mu, že je zraněný a musí do nemocnice. O tom ale nechtěl ani slyšet, protestoval, že večer je v televizi fotbal, který nemůže propásnout. Byl prostě v šoku,“ dodává záchranář.

Setkání po letech
Těžce zraněná žena, která ležela kousek od zraněného fotbalového fanouška, na tom byla evidentně hůř. „Když jsme tu paní nesli, zdálo se mi, že celá chrastí, jak byla rozlámaná. Kolega Matlák byl přesvědčený, že ji živou nedovezeme. Byla v bezvědomí a jen chroptěla. Věděl jsem, že ještě žije, tak jsme ji naložili k tomu pánovi a oba jsme odvezli na chirurgii do Londýnské ulice.“ Tam už na ně lékaři čekali a oba zranění šli okamžitě na operační sál. Ten muž se zdál, kromě otevřených zlomenin, v pořádku, a co s ním bylo dál, se záchranář nikdy nedozvěděl. Zato s tou málem už odepsanou ženou ho osud svedl ještě jednou dohromady. Stalo se tak po osmi letech. „Tenkrát jsme dostali příkaz odvézt nějakou paní z Ďáblic do rehabilitačního ústavu a z pacientky se vyklubala dotyčná žena ze suchdolské katastrofy. Dodatečně jsme se dozvěděli, že to tehdy byla její první společná dovolená s manželem. Zaplatili jim ji rodiče, kteří jim hlídali i děti. Její manžel seděl přes uličku a nehodu nepřežil. Před letem jim prý nabízeli nějakou levnou pojistku, kterou odmítli, a tak jí po tragédii finančně pomáhali rodiče,“ vzpomíná již na veselejší setkání se zraněnou ženou Čoudek.

A jak srovnává přímý účastník suchdolské tragédie realitu s televizním seriálem Sanitka, kde jeden z dílů pojednává právě o bezprostřední situaci po pádu letadla? „Vynechámli detaily, jako že se nejednalo o letadlo Iljušin, ale americký stroj DC-9, bylo to dost podobné a věrohodné,“ uzavírá své vyprávění Vladimír Mlynář, zvaný Čoudek.